Gobelínový stav: napětí osnovy,barevná pole a jejich spoje

Napětí osnovy a její hustota jako první rozhodnutí o kresbě

Hustota osnovy určuje, jak jemnou kresbu tkanina unese. Řídká osnova kolem čtyř až pěti nití na centimetr vede k velkým, zřetelným plochám a k jednoduchým obrysům; jemnější osnova kolem osmi až deseti nití dovolí drobný detail, ale výrazně prodlouží práci a klade vyšší nároky na stejnoměrnost útku. Volba není estetická náhoda: přímo z ní plyne, kolik odstínů se dá v přechodu použít a jak ostrý může být tvar.

Napětí musí být tvrdé a po celé šíři stejné. Osnovní nit se při zkoušce prstem chová jako napjatá struna a všechny nitě mají znít stejně. Nerovnoměrné napětí se pozná až po několika centimetrech tkaní: měkčí místa vytáhne útek dopředu a v hotové tkanině vznikne vlna, kterou už nelze odstranit vyžehlením.

Osnova bývá z pevné, nepružné bavlny nebo lnu. Materiál se v hotovém gobelínu zpravidla nevidí, protože ho útek zcela překryje, ale nese celou váhu tkaniny po celou dobu jejího života. Elastická nebo chlupatá nit se pro osnovu nehodí — první proto, že napětí není stálé, druhá proto, že brání útku sesednout do kompaktní plochy.

Kontrola před začátkem tkaní

Karton pod gobelín a jeho přenos na osnovu

Karton je předloha v měřítku 1:1. Nejde o barevnou malbu, kterou by tkadlec doslova kopíroval, ale o rozvrh ploch: obrysy, hranice barev a pořadí, v jakém se budou plochy uzavírat. Barevnost se řeší odděleně vzorníkem přízí, protože stejný odstín vypadá na papíře a v přetkané vlně pokaždé jinak.

Při přenosu se karton buď zavěsí za osnovu a obrysy se obtahují přímo na osnovní nitě tenkým fixem, nebo se u vodorovného stavu podloží pod osnovu a překresluje se skrz. V obou případech platí, že se zaznamenává jen linie, nikoli plocha. Přílišné pokreslení osnovy vede k tomu, že se stopa částečně objeví na povrchu tkaniny.

Důležitá je otázka stranového obrácení. Pokud se tká z rubu — což je u svislého stavu běžné, protože se tak lépe ukládají konce nití — musí být karton zrcadlově obrácen. Opomenutí tohoto kroku se projeví až po sejmutí z osnovy, kdy je kompozice hotová, ale převrácená. U písma a u asymetrických motivů je to chyba, kterou nelze opravit.

Jak číst karton během práce

Tkadlec obvykle nepostupuje po vodorovných řadách celé šíře, ale po plochách. Karton se proto čte odspodu nahoru a v každé fázi se sleduje, které plochy je třeba uzavřít dřív, aby vedle sebe nezůstávaly vysoké schody. Rozdíl výšky mezi sousedními poli by neměl přesahovat několik centimetrů, jinak se osnova mezi nimi nerovnoměrně napíná.

Útkové překrytí a práce po samostatných barevných polích

Gobelín je útkově krytá tkanina: útek je hustší a měkčí než osnova a při přirážení sesedne tak, že osnovu zcela zakryje. Povrch proto tvoří jen útek a osnova zůstává skrytým nosným systémem. Aby k tomu skutečně došlo, musí být útek při každém průchodu veden mírně obloukem — nikoli napjatě přes celou šíři — a teprve pak přiražen. Napjatě vedený útek stáhne kraje dovnitř a tkanina se zúží.

Útek není spojitý. Každá barevná plocha má vlastní klubko nebo cívku a otáčí se na hranici svého pole zpět. Odtud plyne největší přednost techniky i její hlavní obtíž: barvy nejsou vázány na pravidelný raport, ale každá hranice mezi nimi musí být nějak vyřešena, protože jinak by v tkanině zůstala svislá štěrbina.

Stejnoměrnost hustoty útku je to, co odlišuje zkušenou práci od nahodilé. Měří se nejlépe pravítkem přiloženým k okraji: počet řad na deset centimetrů má být po celé výšce shodný. Pokud jedna plocha roste rychleji než sousední, mění se proporce kresby a při snímání z osnovy se rozdíl projeví jako zvlnění.

Barevné roztažky a plynulé přechody

Gobelín nemá k dispozici míchání barev jako malba. Přechod se proto vytváří opticky: dvě nebo tři blízké příze se v jednom útku spojí do svazku a jejich poměr se postupně mění. Na začátku přechodu jsou ve svazku tři nitě tmavé, na konci tři světlé, a mezitím se po jedné vyměňují. Divák vnímá spojitý přechod, i když je ve skutečnosti stupňovitý.

Druhou možností je šrafura, popsaná výše, kde se pole prolínají zuby různé délky. Obě metody se běžně kombinují: roztažka nese jemné modelování uvnitř plochy, šrafura řeší hranice mezi většími celky.

Přechody je vhodné plánovat už na kartonu. Zapisuje se počet kroků a přibližná výška, na které má být přechod dokončen; bez toho se snadno stane, že přechod skončí příliš brzy a zbývající plocha zůstane plochá. Praktické je také přetkat malý zkušební vzorek se stejnou osnovou a stejným přirážením — barvy se v tkanině chovají jinak než v přadeni.

Snímání z osnovy a zapravení konců

Před sejmutím se tkanina po celé ploše zkontroluje z rubu. Volné konce útků se zatáhnou zpět do vlastní barevné plochy zhruba na dva až tři centimetry, nikdy do sousedního pole, kde by prosvítaly. Delší relé se sešijí pevnou nití v barvě jednoho z polí. Teprve potom se osnova povolí.

Osnovní nitě se stříhají po malých skupinách, aby se tkanina neuvolnila naráz. Konce se svazují po dvou nebo trojicích a zahýbají na rub, kde se přišijí; u pevně zátkaných okrajů lze místo toho ohnout celý pruh osnovy dozadu a zašít ho pod lem. Rozhodnutí padá podle toho, zda bude gobelín zavěšen volně, nebo napnut na rám.

Hotová tkanina se nechá několik dní ležet naplocho. Napětí z osnovy se uvolňuje postupně a rozměry se během té doby ještě mírně mění, obvykle o něco v šířce. Kontrola pravoúhlosti a případné lehké srovnání se dělá až po tomto ustálení.

Co na těchto stránkách najdete

Vukeldosta je nezávislý informační projekt věnovaný jedinému okruhu: tkaní gobelínu na svislém a vodorovném stavu. Publikované texty jsou redakční materiály — postupy, rozbory technických rozhodnutí a praktické kontrolní seznamy. Nejde o kurzy, prodej materiálu ani zakázkovou práci.